Bezmála všechny základní školy v České republice prochází údobím různých forem testování. Aktuálně jsou tématem jednotné přijímací zkoušky na střední školy s maturitou. Lze tedy očekávat, že výstupy z těchto aktivit budou mít stále vyšší užitnou hodnotu nejen pro žáka, jeho rodiče, ale i širší veřejnost.

Patřím mezi ty, kteří vítají jednotné celorepublikové testování ověřující výstupy základního vzdělávání vzhledem k jeho současnému stavu. A dva roky pilotáže, kterou realizovala Česká školní inspekce, mě v mém postoji spíše utvrdila. Na mé škole jsem se na přípravě i realizaci testování výraznou měrou podílel - vždy jsem byl v pozici zadavatele a většinou jsem byl i přítomen během celého testování. Jako matematik a školský informatik jsem mohl posuzovat mnoho parametrů celého procesu a tvrdím, že je využitelný a jeho výstupy směřují k naplnění cílů celého projektu.

Jak s výstupy pracovat?

To je jednou z klíčových otázek a předmětem mnoha polemik a ostrých sporů. Vycházejme tedy z toho, že každé testování má za úkol ověřit i porovnat. Dle mého soudu tedy nejdou tyto dva parametry od sebe oddělit, pouze lze posuzovat a případně kvalifikovaně nastavovat jejich váhu.

Pokud jde o ověřování testovatelných znalostí a dovedností, tak žáci i jejich rodiče mohli během pilotáže model České školní inspekce získat potřebné informace a alespoň v naší škole výsledky korespondovaly s realitou (a to jsme nedopadli nijak slavně). 

Srovnávání výsledků je však problémem, který vyvolává mnohem více emocí. Data jsou poskytována v takové podobě, že není možné bezmyšlenkově a nekvalifikovaně porovnávat třídy a školy. Nicméně i přesto žák, rodič, třída, škola a pravděpodobně i stát dostávají informace, které považuji za smysluplné.

A kde je zřizovatel?

Ve výčtu cílových skupin z poslední věty předchozí části chybí klíčový hráč – zřizovatel. Pro něj nemá parametr ověřování prozatím příliš velký význam – minimálně do té doby, dokud nebude možné zjišťovat z testování přidanou vzdělávací hodnotu (tj. o kolik a kam se příslušní žáci školy za určité období posunuli).

U porovnávání škol je to však jiné. Zřizovatel by měl mít zájem i zdroje pro to, aby bylo porovnání tříd a případně i jeho škol promyšlené a kvalifikované. Stane-li se tak, získá tím zřizovatel dva benefity:

1. přibude mu jeden z ukazatelů, který určuje kvalitu školy;
2. poskytne svým občanům informace, které budou určitě objektivnější než „zaručené zprávy a analýzy vzešlé z pavlačové politiky“.

Očekávám, že kritici testování vyrukují s argumentací, že přesně to je na něm škodlivé. Možná se taktéž poukáže na negativní zkušenosti z jiných zemí.
To vše beru. Jen tvrdím, že testování je pro naše školy aktuálně méně škodlivé, než nekompetentní zasahování do činnosti škol, hodnocení kvality školy na základě předsudků (odkladiště nepřizpůsobivých), posuzování vstřícnosti školy díky aktivitám mimo její vzdělávací roli (já jim říkám „marketingové a píár divadlo a kejkle“) či dokonce podle známek (jejich vypovídající hodnota a objektivita je v globálnějším srovnání s jinými zeměmi zcela minimální).